Právě teď je nejvhodnější čas, abyste to zkusili. O tom, že to není nic složitého, se vás pokusí přesvědčit krátký článeček.

Tak vypadá úžasná ušlechtilá převislá plnokvětá japonská sakura naroubovaná na podnoži z obyčejné české třešně ptáčnice.

Určitě už vás zaujala v sousedově zahradě stará jabloň se šťavnatými jablky, co tam roste snad už sto let a nikdo ani pořádně neví, co je to za odrůdu, nebo jste u sousedky obdivovali nádhernou plnokvětou sakuru a chtěli byste ji mít taky. Při troše šikovnosti to nemusí být, žádný velký problém.

Doba roubování

Roubování listnatých stromů a keřů se nejčastěji provádí v předjarním či jarním období. To je sice trošku široký pojem a v dnešní klimaticky rozkolísané době to platí dvojnásob. Vždy se vyplatí pozorovat přírodu a naučit se naslouchat, co nám sama napoví a pak se tím řídit. Jsou obecné zásady co a jak a kdy by mělo probíhat, ale příroda je mocná čarodějka a co platilo loni, letos nemusí být tak docela pravda.
Zásada pořadí roubování druhů, která bývá uváděna: angrešt a rybíz, pak třešně a višně, dále meruňky, švestky, slívy a nakonec jabloně a hrušně, nemusí tak docela platit v roce, jaký byl před několika lety, kdy po zimě najednou rychle nastoupilo teplé jaro a všechno začalo rašit najednou. Důležité je mít včas nařezané rouby, tedy ještě ze spících stromů, ale na druhou stranu je potřeba nemít rouby uskladněné příliš dlouho, aby se neprobudily anebo neuschly.

Uskladnění roubů

Rouby (což jsou zpravidla jednoleté výhony, nařezané nejlépe za bezmrazého počasí během zimy nebo v předjaří) je třeba někde uskladnit, než přijde jejich čas. Zde se dá trochu experimentovat. Dá se třeba svazeček proutků vespod obalit kouskem mokré látky, vložit do mikrotenového sáčku a dát dolů do chladničky.
Ale jsou i mnohem jednodušší způsoby vedoucí k cíli. Vzpomínám si na metody mého otce, který dohlížel nad mými prvními roubovacími pokusy. Ten obyčejně jednoleté výhony získané z pravidelného předjarního stříhání stromků svázal kouskem provázku do svazečku a zapíchl někam do krtiny ležící ve stínu, aby se předčasně neprobudily. Měl pak celé jaro dostatečnou zásobu, aby mohl přeroubovat kdejakou pláňku, kterou objevil někde na mezi u kraje pole nebo cesty. Sám jsem to po něm občas dělal. Když roub vyroste, strom zesílí a nese ovoce, pak přijde vhod unavenému pocestnému k osvěžení. A udělat druhým, byť neznámým, lidem radost činí nejednoho člověka šťastnějším a pohled na ušlechtilý strom nesoucí dobré ovoce ve volné krajině také přináší potěšení.

Uskladnění roubů můžete docela klidně vynechat, když se vystihne ten správný čas, tak se dá docela úspěšně roubovat bez jakéhokoli uskladnění přímo ze stromu na strom.

Potřeb k roubování není potřeba příliš mnoho. Stačí roubovací nože, žabka, pilka, lýko, PVC páska a vosky.

Pomůcky

Pro úspěšné roubování toho vlastně ani příliš nepotřebujete:

1. Ostrý čistý roubovací nůž.

Roubovací nůž může mít různý tvar, může být zavírací, či nikoliv, může být pro praváka či pro leváka (podle toho jak je broušen), může mít dřevěnou či umělohmotnou střenku. To jsou věci, na kterých příliš nezáleží. Záleží na tom, aby byl z kvalitního materiálu, ostrý, čistý a dobře se držel.
Broušení nožů je velká věda a tomuto tématu jsem se věnoval v článku Jak správně nabrousit nůž. Používám jemného karborundového brousku k ručnímu broušení pod vodou a na závěr nůž obtáhnu podobně, jako se to dělá s břitvou (ale to už možná mladí nevědí, co je) na koženém řemeni. O tom, že je nůž ostrý, se opatrně přesvědčím na hřbetu ruky. Ostrý nůž musí holit! Pokud není nůž úplně čistý, je dobré ho vyčistit (a zároveň vydesinfikovat) trochou (třeba jen denaturovaného) lihu.

2. Materiál na zavázání

Na zavázání roubu se dá použít všelicos. Nejčastěji se používalo lýko (raffia), které je přírodním materiálem, dobře se s ním pracuje, je pevné a dobře drží, ale má jednu velkou nectnost – není pružné, takže pokud se nechá na roubovaném místě příliš dlouho, může ho zaškrcovat.
Tento problém v současnosti řeší PVC páska na roubování, která dokáže roub na jedné straně pevně držet, ale na druhé straně s ním dokáže nějakou dobu růst, aniž by omezovala jeho tloustnutí.

3. Štěpařský vosk

Dobrý štěpařský vosk má mít některé důležité vlastnosti. Musí ránu dokonale chránit. Má dobře přilnout a lehce se roztírat i za chladného počasí a za teplého se nesmí roztékat a zatékat mezi podnož a roub, ani nesmí praskat. Znalci si ho vyrábějí sami podle zaručených receptů, my si docela dobře vystačíme s tím kupovaným.

To je jen to základní, ale naprosto to stačí. Dále je vhodné mít s sebou pilku na uříznutí silnější podnože a ostrou žabku se zahnutým ostřím na její začištění. Dále pak nějaký kapesní nůž na řezání vázacího materiálu a čehokoliv dalšího. Platí zásada, že roubovací nůž se používá jen na roubování a na nic jiného! Všechny tyto nezbytnosti je dobré uložit do nějaké staré tašky či batůžku přes rameno vybaveného několika kapsami. Tak budeme mít vše při ruce a nebudeme pořád hledat, co jsme kde odložili.

Způsoby roubování

Způsobů roubování a jejich variant je tak veliká spousta, že by to vydalo na samostatný článek. Družení neboli kopulace, roubování za kůru, sedélkování, plátkování, na kozí nožku, do rozštěpu, zlepšené roubování za kůru, Tittelův způsob, na klínek, na obrácený klínek, do boku… tak se jmenují různé metody, které mají své výhody a nevýhody a jsou určeny pro různé použití. My zůstaneme pro jednoduchost u dvou nejčastějších a nejsnadnějších.

• Kopulace

Tento název ve mně vyvolává spíše představu jisté sexuální aktivity, než aby se moje mysl obrátila k roubování, ale budiž, odborná literatura to tak nazývá, tak si budeme pamatovat, že pokud jsou podnož a roub stejně silné, tak budeme kopulovat. (Někdy se tato metoda nazývá též družením a to je ještě víc matoucí. Uznejte sami, družit se můžete s ledaským, ale ke kopulaci přitom vůbec nemusí dojít. A to zcela pomíjím takzvanou anglickou kopulaci, neboli jazýčkové družení, což může vyvolávat zdání totální sexuální perverze.)
Tato metoda je sice velmi jednoduchá, nicméně vyžaduje trochu šikovnosti a zručnosti. Je třeba, aby podnož i roub byly stejně silné a povedl se nám na nich stejně dlouhý šikmý řez, aby na sebe dobře přiléhaly. No, a pak se jen na sebe přiloží, sváží k sobě a případně zamáznou voskem… a je hotovo. Nic složitého, že?

Výsledek kopulace zavázán PVC páskou.		Po odstranění pásky po roce je výsledek vlivem dobré afinity a čistě provedené práce asi takový jako je na detailu srůstu.		Po třech letech pomalu ani nepoznáte, že tu někdo něco rouboval.

• Roubování za kůru

Roubování za kůru je dalším velice jednoduchým, oblíbeným a úspěšným způsobem, jak se vyrovnat se skutečností, že podnož a roub nejsou stejně silné. Má také tu výhodu, že po zasunutí roubu za kůru tento není před ovázáním potřeba příliš přidržovat. Také se dá na velmi silnou podnož použít i několik roubů, a tak kompenzovat jednak rozdílnou tloušťku podnože a potom, když se některý roub náhodou neujme, tak zůstane jiný, který poroste dál. Výhodou roubování za kůru je, že se tak dají s úspěchem přeroubovat i větší stromy.
Po několika dřívějších zkušenostech se mi při roubování za kůru osvědčilo (obzvláště, když nejsou rouby ve svislé poloze) přivázat souběžně s rouby kousek větévky. Nevím, čím to je, ale roub naroubovaný za kůru jakýmsi záhadným magnetismem přitahuje ptáky od velikosti kosa výš a láká je k usednutí, což rouby často odnášely vylomením. Když mají ptáci jinou možnost k usednutí, nebo je okolo roubů uvázáno pár větévek hustého trní, aby opravdu neměli kam sednout, podstatně si zvýšíme šanci, že se roub ujme.

Seřízneme podnož, řez začistíme žabkou. Nařízneme kůru.		Roub na spodním konci seřízneme dlouhým šikmým řezem.		Trošku rozchlípneme kůru a roub zasuneme za ni.		Na silnější podnož můžeme dát více roubů.		Ovážeme páskou nebo lýkem a ošetříme řezné plochy voskem.		Příští rok už to může vypadat nějak podobně.

V čem tkví úspěšnost

Není to vždy v jedné jediné věci. Příčin neúspěchu může být víc. Předně je to afinita, neboli srůstová schopnost, nebo chcete-li snášenlivost podnože a roubu. Obecně je afinita ovlivněna botanickou příbuzností. Pokud se nebudete pouštět do velkých experimentů a zůstanete u roubování jabloň na jabloň a slivoň na slivoň, tak se nemáte čeho obávat, i když některé exotičtější dvojice také dokážou srůst, povedla se mi třeba hrušeň na hloh, ale švestka na smrku se zaručeně nepodaří, to vám mohu garantovat.

Důležité pro úspěch je vystihnout tu správnou dobu. Ideální je, když před naroubováním bylo nasněženo a napršeno dost vláhy, pak naroubujete a následně se oteplí a míza se do stromů žene doslova pod tlakem, to se pak povede ledaccos. Roubovat by se mělo v době, kdy se příroda začíná po zimě probouzet a stromy tlačí mízu do větví. Nemělo by se to dělat, když prší, protože mokré řezné plochy pak k sobě těžko srůstají. Roubovat by se také nemělo, když je velká zima - když se klepete a do práce vám kape z nosu, tak se to na kvalitě určitě projeví.

Takže vám přeji hezké počasí, ať si to užijete a nebojte se experimentovat. Přesvědčil jsem vás, že i vy to můžete zvládnout? Honem rychle koupit a nabrousit nože, pořídit i všechny ostatní pomůcky a rychle nařezat rouby a jdeme na to.

Držím vám palce!

Autor: Ota Beran
© 2009