Jarmark ve Zbirohu, kam jsme přijeli prodat něco z výrobků šikovných rukou, nebyl to jediné, co jsem ve městě navštívil. Chtěl jsem si také udělat pár fotografií. Tak se na ně podívejte a přečtěte si o tom, jak to dopadlo.
V nejvýchodnějším výběžku Plzeňského kraje leží Zbiroh, odedávna významné místo na obchodní stezce vedoucí z Prahy do Německa. Na skále na tomto místě kdysi vyrostl hrad, později proměněný na zámek a pod ním se dnes nachází malé městečko s více než 2,5 tisíci obyvatel.
Kostel
Asi nejvýznamnější památkou městečka je kostel svatého Mikuláše na horním konci Masarykova náměstí. Jeho hranolová věž s červenou bání je sice fotogenická, ale jen do chvíle, než zjistíte, že není kam s fotoaparátem odstoupit, aby se vám tam vešla celá. No, snad by neměl být problém to vyřešit, stačí přece vylézt někam kousek nad městečko a zmáčknout spoušť. Ale ouha! Když tak učiníte, fotogeničnost je rázem tatam. Do záběru vám okamžitě vtrhne plechová střecha jako zrcadlo odrážející sluneční paprsky přímo do objektivu. S plochými střechami bytových domů kontrastuje červená báň kostela a celý záběr korunuje v pozadí se tyčící pýcha socialistické architektury - několikapatrový panelák. A je po malebnosti. Takže prd velebnosti. Bytová výstavba éry socialismu nám zcela zničila pohled na dominantu městečka - kostel, který se tu tyčil jistě o pár století déle než panelák. Jenže jakýpak genius loci, jaké malebno, jaké duchovno, jaká dominanta či panoráma, nic takového… Lidé přece chtěli bydlet! Tak mají, co chtěli. Ale chtěli opravdu tohle? Nezapomněli se jich náhodou zeptat?
Park
Řeknete si, nevadí, když už jsme na pahorku, dojdeme se podívat na zámek, tam nám oku polahodí stavba malebně zarámovaná v prostředí krajinářského parku v anglickém stylu, který se přece má vyznačovat malebnými průhledy do krajiny. Tak obout boty a hybaj za krásou a malebností. První překvapení čeká hned na vstupu do parku. Ejhle, vstupné! Tak jestlipak se za poplatek alespoň trochu pokocháme udržovaným a uklizeným parkem.
Zámek
Zbirožský zámek je významnou stavbou na místě původního hradu zbudovaného na skále, v níž je vykutána jedna z nehlubších středověkých studen. Její hloubka je celých 163 metrů. To ale není jedinou pozoruhodností, která na zámku stojí za připomenutí. O jeho významu svědčí mimo jiné i to, že jej postupně během jeho historie vlastnili celkem tři císaři: Otec vlasti - Karel IV, Zikmund - liška ryšavá a Rudolf II, ochránce alchymistů a ctitel všelikých věd a umění.
I nynější kapitalisté to dovedou. Při placení vstupného do parku jsem doufal, že snad za něj alespoň něco uvidím. Nezmýlil jsem se! V parku opravdu bylo na co se koukat. Hned vedle cesty se tyčily hromady rozbitých cihel a stavební suti. Snad tímhle nechtějí zkrášlovat krajinářský park? Terasy před zámkem čile opravuje parta „restaurátorů.“ No, možná, že jsou to povoláním restaurátoři doma na Ukrajině, ale tady provádějí zednické práce. A odpad se přece někam musí vyvážet. Ale co na to říká náš zákon o odpadech? Stavební suť je sice odpadem a jako s takovým s ním musí být nakládáno, ale zřejmě když ho necháte vyvézt do parku a budete vybírat za podívání na něj vstupné, to je hned něco jiného. Na tom se alespoň dá něco trhnout. Zpropadený kapitalismus a jeho zisk. Raději se podívám k zámku.
Okolí zámku „zdobí“ v místě parteru bývalé barokní zahrady „anglický“ trávník a jeho okraj „stylová“ skalka. Pokud návštěvník dělá, že si jí nevšiml (i když přehlédnout skalku kolem nejrozsáhlejšího křídla zámku pocházejícího z rudolfínské éry, to chce opravdu dost zakrnělý pozorovací talent), tak je možné vstoupit okolo recepce zámeckého hotelu do nádvoří a trochu se rozhlédnout. Co nezničily přestavby a krach pana barona Strousberga nebo „hospodaření“ ministerstva národní obrany (to zatím nezkrachovalo jen díky našim daním), které spravovalo zámek od druhé světové války, to se snaží opravit současní majitelé s citem pro historii sobě vlastním. Vývěsní cedule Pilsner Urquell „ozdobená“ stylovou lucernou přibitá na fasádě zámku, pod ní veliká chladnička s nápisem Coca Cola a „zahrádka“ vybízející k posazení, ve mně vyvolává prudký dávivý reflex. V koutě nádvoří vstup do středověké krčmy a v průchodu hotelová recepce. Najednou se mi zatočila hlava, zase se to vrací, začíná se mi zvedat žaludek. Musím rychle pryč. Utíkám odtud, ale nechce se mi zpět okolo pokladny do parku, to už bych nemusel vydržet. Raději jsem podlezl pod plotem s jakousi cedulí visící zde ještě z dob hospodaření armády. Ani jsem si v běhu nestačil přečíst, jestli budu rovnou zastřelen, nebo jen roztrhán volně pobíhajícími psy. Uf, ještě se protáhnout… a konečně jsem venku!
Podzámčí
Rozhlížím se, kdeže to vlastně jsem? Zpocený z běhu od zámku jsem si sedl na malou skalku z tvrdého buližníku a koukám zpět k městečku. Zámek už nikdy, to raději podzámčí! Pode mnou se rozkládají střechy maličkých domků tvořících zdejší podzámčí. Rozbouřená krev bušící ve spáncích se začíná uklidňovat. Obrázek o mnoho přívětivější než pohled na strašidelný zámek. Vracím se pomalu uličkami podzámčí na náměstí… a konečně jsem našel ten záběr, co jsem hledal. Vykukuje na něm červená střecha věže kostela nad psím vínem porostlým plotem zahrady jednoho z maličkých domečků. Zmáčkl jsem spoušť fotoaparátu. Tak přece jen všechno nezničili, ještě se občas najde místečko, odkud se dá podívat.
Historie se opakuje
Tak jsem se tím pohledem uklidnil, že jsem zabloudil kousek dál od podzámčí. Do záběru fotoaparátu se mi náhle vedrala veliká obluda vyhřívající se na sluníčku se štíty na hřbetě jak dávný stegosaurus. A před ní je cosi připomínajícího lesklým slizem pokrytý kokon jejích vajíček. Snad se ta hrůza ještě nebude množit? Ale ne! To je jen nějaký novodobý zámek ekologicky orientovaného věrozvěsta, jak nasvědčují šedivé obdélníky slunečních kolektorů na střeše a lesklým makrolonem zakrytý bazén. Honem pryč, rychle zas do nějakého podzámčí… Ale tentokrát se moderní podzámčí nekoná, jen oranžové, zelené a modré fasády nových domů křičících do okolí svou architektonickou bezradnost. „Lidé přece chtějí bydlet,“ zní mi v hlavě. A hned se k tomu přidává: „Kdo se nedokáže poučit ze své historie je nucen ji opakovat.“ Bože jaká to krutá pravda! Copak všichni ti lidé chtějí jen bydlet?
Zastavte svět! Chci vystoupit! Musím rychle pryč od té architektonické hrůzy. Rád bych někam, kde lidé nechtějí jen bydlet… někam, kde chtějí žít...
Chtějí žít a užívat si spousty hezkých pohledů na své okolí.
Autor: Ota Beran
© 2009
Datum zveřejnění: 30. 9. 2009
Zpět na domovskou stránku
od 9. 11. 2009